Lineární vedení naleznete
v široké oblasti průmyslové výroby. Linky najdou uplatnění ve
slévárenství, potravinářství, zemědělství, v transportu zboží a stavebního
materiálu díky jeřábům, nebo v těžkém a těžebním průmyslu. Jsou také součástí
velké části potravinářského průmyslu od výroby až po tisk obalů.
pondělí 30. listopadu 2015
středa 4. listopadu 2015
Jak se vyrábí zásnubní prsten
S tím, že nevěsta bude chtít prsten a že nás bude stát malé jmění, jsme se smířili. Víme, že ho nejspíš pořídíme ve zlatnictví, tušíme, že se do něj dá vyrýt jméno nebo datum, ale co zřejmě netušíme je, jak se prsteny vyrábí.
Samotné výrobě předchází několik kroků. Nejdůležitějším z nich je zvolit správnou velikost kroužku. Máte mnoho možností, jak se ideální velikosti zásnubního prstenu dobrat. Pokud má vaše nastávající opravdu hluboký spánek, můžete jí prst (prsteníček levé ruky) opatrně změřit šuplerou. Ale protože nejsme ve špatném filmu, lepší bude si nenápadně vypůjčit prsten, který ráda nosí a s ním ke zlatníkovi přijít. Ten si pomocí speciálních měřidel napíše rozměry a poté se můžete pustit do výběru již hotového prstenu z kolekce, nebo můžete společně navrhnout prsten originální. Zde ovšem počítejte se vyšší investicí.
Existuje několik způsobů, jak vytvořit prsten. Ten nejstarší a nejnákladnější je kování. Z kusu bílého zlata nebo platiny dokáže šikovný zlatník vykovat šperk, který však přežije po generace. Prsten tak mohou nosit nastávající ženy vašich vnuků a pravnuků. Jde ovšem o královskou disciplínu při výrobě zásnubních prstenů a proto je kování prstenu ze zlata nebo platiny také výjimečně drahé.
Nejobvyklejší způsob výroby prstenu je odlévání podle vzoru, který vytvoří zlatník z vosku nebo pomocí počítačového modelu. Do vzniklé formy se pak nalije kov a vzniká tak hrubý odlitek prstenu. Ten poté zlatník brousí, leští a dodělává ručně detaily podle zadání zákazníka. Odlévání je samozřejmě levnější variantou, ovšem kvalita prstenu nedosáhne kovářské práce. Pro jednu nevěstu však prsten bude stačit bohatě.
Posledním z obvyklých způsobů výroby prstenu je strojové obrábění. Lis s tlakem několika desítek tun odvede přibližně stejnou kvalitu práce jako šikovný kovář. Výsledné detaily prstenu a možnosti složitého designu jsou v tomto případě omezenější než u ručně kovaných prstenů.
Jakmile je připraven kroužek prstenu, přidělávají se krapny (“packy”), které drží kámen. Stejně jako prsten, i ty je potřeba finálně vybrousit a přeleštit, poté je možné usazovat diamant. Po dalších několika přeleštěních a finálním čištění je zásnubní prsten hotový.
Samotné výrobě předchází několik kroků. Nejdůležitějším z nich je zvolit správnou velikost kroužku. Máte mnoho možností, jak se ideální velikosti zásnubního prstenu dobrat. Pokud má vaše nastávající opravdu hluboký spánek, můžete jí prst (prsteníček levé ruky) opatrně změřit šuplerou. Ale protože nejsme ve špatném filmu, lepší bude si nenápadně vypůjčit prsten, který ráda nosí a s ním ke zlatníkovi přijít. Ten si pomocí speciálních měřidel napíše rozměry a poté se můžete pustit do výběru již hotového prstenu z kolekce, nebo můžete společně navrhnout prsten originální. Zde ovšem počítejte se vyšší investicí.
Existuje několik způsobů, jak vytvořit prsten. Ten nejstarší a nejnákladnější je kování. Z kusu bílého zlata nebo platiny dokáže šikovný zlatník vykovat šperk, který však přežije po generace. Prsten tak mohou nosit nastávající ženy vašich vnuků a pravnuků. Jde ovšem o královskou disciplínu při výrobě zásnubních prstenů a proto je kování prstenu ze zlata nebo platiny také výjimečně drahé.
Nejobvyklejší způsob výroby prstenu je odlévání podle vzoru, který vytvoří zlatník z vosku nebo pomocí počítačového modelu. Do vzniklé formy se pak nalije kov a vzniká tak hrubý odlitek prstenu. Ten poté zlatník brousí, leští a dodělává ručně detaily podle zadání zákazníka. Odlévání je samozřejmě levnější variantou, ovšem kvalita prstenu nedosáhne kovářské práce. Pro jednu nevěstu však prsten bude stačit bohatě.
![]() |
Zdroj: wiki |
Posledním z obvyklých způsobů výroby prstenu je strojové obrábění. Lis s tlakem několika desítek tun odvede přibližně stejnou kvalitu práce jako šikovný kovář. Výsledné detaily prstenu a možnosti složitého designu jsou v tomto případě omezenější než u ručně kovaných prstenů.
Jakmile je připraven kroužek prstenu, přidělávají se krapny (“packy”), které drží kámen. Stejně jako prsten, i ty je potřeba finálně vybrousit a přeleštit, poté je možné usazovat diamant. Po dalších několika přeleštěních a finálním čištění je zásnubní prsten hotový.
![]() |
Detail prstenu se čtyřmi krapnami |
úterý 3. listopadu 2015
Vše, co jste chtěli vědět o hřídeli
Určitě v životě každého technického nadšence nastane situace, kdy bude potřebovat spojit dvě hřídele. A možná, že nastane situace, kdy se znalost základních termínů o hřídelích a hřídelových spojkách bude hodit i úplnému laikovi. Kdo ví, není radno to podceňovat, proto se letem světem podívejme, co jsou to hřídele a spojky.
Co je to hřídel
Hřídel je rotační součástka podlouhlého tvaru, na kterou jsou obvykle připojeny další díly, které se díky ní otáčí okolo její osy. Jaké to mohou být díly? Ozubená kola, řetězová kola, spojky, řemenice, kladky nebo vačky. Chceme-li něco roztočit, potřebujeme zkrátka hřídel.
Hřídele se dělí do dvou skupin podle funkce a namáhání na nosné a hybné. Nosné hřídele nepřenáší výkon (točivý moment) a jsou využívány pouze na to, aby držely otáčející se část nebo se s otáčející částí také točily. Najdeme ji například u uchycení kol železniční vlečky.
Oproti tomu hybné hřídele jsou obvyklejší a mnohem častěji využívané. Jsou otočné a přenášejí výkon, tedy krouticí moment na další součásti strojů a jsou upevněny v ložiskách. Pohání je obvykle motor, spojka, ozubený, řetězový nebo řemenový převod.
Hybné hřídele se dělí dále na normální, tedy hřídele z plného materiálu, na koncích, kde je namáhání materiálu nejmenší, jsou zúžené, uprostřed silnější. Dutá hřídel, jak napovídá název, obsahuje méně materiálu a zároveň je pevnější, je tedy schopná při stejné hmotnosti jako normální hřídel přenášet větší výkon. Drážková hřídel má na povrchu vyrobené podélné drážky, které slouží k požadovanému posunu rotačních částí umístěných na hřídeli. Klikovou hřídel používá většina z nás každodenně v automobilu. Jde o hřídel, která přenáší v soustrojí přímočarý pohyb na otáčivý a naopak. Právě v autě jsou na klikovou hřídel připojeny válce motoru.
Jakým způsobem se dají hřídele napojovat?
Pomocí mnoha druhů hřídelových spojek. Podívejme se na ty zajímavější. K vyrovnání nesouososti hřídelí se využívají pružné spojky, pojistné třecí spojky chrání proti škodám způsobeným přetížením stroje a velmi zajímavou skupinou tvoří magnetické spojky, kdy je na dvou částech spojky silný zemský magnet a pohyb je přenášen bezkontaktně i přes stěny.
![]() |
Zroj: wiki |
Co je to hřídel
Hřídel je rotační součástka podlouhlého tvaru, na kterou jsou obvykle připojeny další díly, které se díky ní otáčí okolo její osy. Jaké to mohou být díly? Ozubená kola, řetězová kola, spojky, řemenice, kladky nebo vačky. Chceme-li něco roztočit, potřebujeme zkrátka hřídel.
Hřídele se dělí do dvou skupin podle funkce a namáhání na nosné a hybné. Nosné hřídele nepřenáší výkon (točivý moment) a jsou využívány pouze na to, aby držely otáčející se část nebo se s otáčející částí také točily. Najdeme ji například u uchycení kol železniční vlečky.
Oproti tomu hybné hřídele jsou obvyklejší a mnohem častěji využívané. Jsou otočné a přenášejí výkon, tedy krouticí moment na další součásti strojů a jsou upevněny v ložiskách. Pohání je obvykle motor, spojka, ozubený, řetězový nebo řemenový převod.
Hybné hřídele se dělí dále na normální, tedy hřídele z plného materiálu, na koncích, kde je namáhání materiálu nejmenší, jsou zúžené, uprostřed silnější. Dutá hřídel, jak napovídá název, obsahuje méně materiálu a zároveň je pevnější, je tedy schopná při stejné hmotnosti jako normální hřídel přenášet větší výkon. Drážková hřídel má na povrchu vyrobené podélné drážky, které slouží k požadovanému posunu rotačních částí umístěných na hřídeli. Klikovou hřídel používá většina z nás každodenně v automobilu. Jde o hřídel, která přenáší v soustrojí přímočarý pohyb na otáčivý a naopak. Právě v autě jsou na klikovou hřídel připojeny válce motoru.
Jakým způsobem se dají hřídele napojovat?
Pomocí mnoha druhů hřídelových spojek. Podívejme se na ty zajímavější. K vyrovnání nesouososti hřídelí se využívají pružné spojky, pojistné třecí spojky chrání proti škodám způsobeným přetížením stroje a velmi zajímavou skupinou tvoří magnetické spojky, kdy je na dvou částech spojky silný zemský magnet a pohyb je přenášen bezkontaktně i přes stěny.
![]() |
Magnetická hřídelová spojka |
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)